Výprava za Yettim

  P1020432P1020441

P1020417 P1020421

P1020443

Po Janové se potuloval Yetti

Jednoho mrazivého dne paní ředitelka dětem zvěstovala novinu: „ Po cestě do školky jsem narazila na obrovské stopy. Nejspíš patří sněžnému muži Yettimu. Maminka mi o něm často vyprávěla, když jsem byla malá. Možná si hledá nový domov. Nebo je moc zvědavý ? Nebo hladový?“ Následovala vzrušená debata a děti byly náramně zvědavé, jak ten Yetti vypadá a proč se objevil v Janové a co mu chutná a co celý den dělá a ………… paní ředitelka navrhla, že by jsme to měli jít prozkoumat.

Všichni hlasitě souhlasili a během chvilky, děti byly nečekaně překvapivě obdařené superschopností a nadzvukovou rychlostí se nasoukaly do kombinéz a rukaviček. Po celou dobu jsme vedli vášnivý rozhovor o sněžném muži a děti byly víc a víc zvědavé.

Netrvalo dlouho a narazili jsme na podezřelé modré stopy. Po důkladném prozkoumání jsme došli k závěru, že se jedná o speciální blechy, které za sebou trousí Yetti a zahájili stopování.

Takové stopování je velká věc, stačí chvilka nepozornosti a ztratíte stopu. Proto jsme se dohodli, že se budeme střídat v pozici hlavních stopařů, abychom se moc nevyčerpali a hlavně, abychom stopu neztratili. Šli jsme cestou necestou, přes hory a doly, přes pole a lesy až jsme dorazili k brlohu. Našli jeho obrovskou misku na jídlo, velikánskou postel, ale Yettiho jsme bohužel nezastihli. Zato jsme našli zkaz, který nám tam zanechal. Psal v něm, že se mu v Janové moc líbí a skoro každý den nakukuje do školky přes okno, jak si ve školce pěkně hrajeme a cvičíme a zpíváme a kouká co všechno umíme. Bohužel má s lidmi hodně nepříjemných zkušeností – posmívají se mu, že je šeredný, někteří z něj mají velký strach, malé děti se rozpláčou, jiní ho tahají za chlupy nebo po něm hází kameny... Přitom je moc hodný, jen vypadá jinak než my. Je obrovský, chlupatý, ušatý, zkrátka hodně odlišný a jinak voní než my. Proto se rozhodl, že se už raději nikomu nikdy neukáže, ale protože jsme moc šikovní a vystopovali jsme ho, vypravil se do školky se sladkou odměnou.

Jak jsme si vzkaz přečetli, rychle jsem se vydali do školky, ale Yettiho jsme tam už nezastihli. V šatně dětem, jak slíbil, zanechal dobrůtky. Na památku jsme si vyrobili náhrdelníky s jeho podobiznou, jak si myslíme, že asi vypadá a ještě několik dnů děti na vycházkách sněžného muže vyhlížely, ale marně. Teď se nám oteplilo, jistě se přestěhoval někam vysoko do hor, kde je spousta sněhu. Možná nás příští zimu opět navštíví a až zjistí, že děti v Janové jsou hodné a že se mu nebudou posmívat ani mu ubližovat, naopak s ním chtějí kamarádit, možná, ale opravdu jen možná se jim ukáže.

Text a foto: Martina Borsíková Ďurinová

Kalendář